ARANEIDAE – křižákovití

Araneidea, jedna z nejtypičtějších a „nejoblíbenějších“ čeledí řady Araneae. Hlavohruď je plochá a nízká. Bříško oválné nebo téměř kulaté. Snovací bradavky jsou krátké, mezi bradavkami 1. páru je vyvinut čipkovitý kolulus, klypeus je nízký, jeho výška nepřesahuje průměr předního středního oka a na bazálních článku chelicer je nápadný hrbolek (kondylus) obr. 18.a. Mají osm homogenních tmavých očí. Labium je široké, vpředu ztluštělé. Ta nohou s 3 drápky as několika silnými, hrebienkovitými štětinami. Jsou snadno rozpoznatelný svou sítí dokonalé konstrukce a účelnosti. Nejčastěji čtvercová síť je uložena v rámu z pevnějších vláken, a to buď svisle po případě šikmo. Každý druh křižáka má svůj vlastní typ sítě, tato vlastnost se může využít při určování jejího majitele. Křižák má 3 páry, snovacích bradavek, kterými může pohybovat a spojovat vlákna do hromady a tak vytvořit vlákno různé tloušťky a funkce. Tato různorodost je způsobena více druhy žláz produkujících tekutinu na vzduchu tuhnoucí v hedvábí. Typické pro tuto čeleď je přítomnost lepivé hmota na lapací spirály, která je produktem glandulae aggregates.

Pro většinu samic této čeledi je příznačný kanibalismus. Samec menších rozměrů se často po páření, ale i během něho stává potravou. Agresivitu samice může být způsobena hladem, nešikovností samce nebo je takové chování u samice téměř pravidlem Agriope bruennichi . Samčekovu opatrnost vystihuje i mnohahodinové vyčkávání na okraji síti a vysílání signálů pro samici doufajíc v kladnou odpověď. Mláďata vykazují asexuálně rysy, tvoří miniaturní sítě v závislosti na svou velikost, zdrobněliny velkých síti dospělých křižáků. Samci po posledním svlékání, kdy dosáhnou dospělosti, přestávají tkát sítě a stávají se cestovateli ve snaze rozšířit své geny. Křižáci žijí převážně pouze jeden rok. Naplněním života samice je tvorba zámotků s různým počtem vajíček (podle druhu), který má často na povrchu vpradene různé částečky sloužící jako maskování.

Pavouci čeledi Araneidea jsou převážně živočichové solitérní (nespolečensky žijící), ale jako vždy nám příroda zajistila několik výjimek. Například i u nás žijící Larinioides cornutus umisťují si sítě na březích řek a rybníků v hojném množství. Rám jedné sítě může sloužit jako rám pro druhého křižáka jeho druhu. Tato vzájemná snášenlivost mezi jedinci je však spôspbená především dostatkem kořisti, vylétávajících z vody. I drobné pradiarky (č. Theridiidae) rodu Argyrodes , číhají na zbytky potravy přímo v sítích velkých křižáků. Ale i zde se jedná o shodu okolností, kdy drobné rozměry tohoto pavouka způsobují, že není pro majitele sítě zajímavý jako kořist. O společenskosti v pravém slova smyslu můžeme mluvit u křižáka, sice na našem území se nevyskytující, ale o to zajímavějšího Araneus Bandelier , jehož samice žijí nezávisle jedna na druhé až do doby, kladení vajíček. Pak se seskupí přibližně po 5 – 6 kusů a spřádají společné hnízdo, do kterého položí zámotky s vajíčky. Společný úkryt, který obývají pavouci za dne a za noci každý loví nezávisle na ostatních ve své vlastní síti si dělá druh Araneus socialis.

Výrobu sítě si ukážeme pouze schematicky. Princip stavby dvojrozměrné, vertikální, nebo mírně nakloněné kruhové sítě křižáků je vždy zhruba stejný, ale jeho obměny a specifičnosti u různých druhů mohou být velmi různorodé. Výrobu hedvábného vlákna umožňují metamorfované končetiny oblasti břicha, snovací bradavky. Má 6 (některý autoři uvádějí 7) typů snovacích žláz uložených v bříšku. Jejich velikost je různá, od malých žlázek až po žlázky zabírající poměrně velkou část prostoru bříška. Jejich velikosti odpovídají velikosti jejich vývodů na snovacích žlázách. Kvalita produktu každé žlázy je různá a tak i využití vláken, zda jejich kombinace je variabilní. Může jít o vlákno potřebné na stavbu sítě, hrubé vlákno na uvěznění kořisti či jemné vlákno jako výstelku kokonu. Z četných trubek, z nichž vychází pavučinové vlákno jsou některé specializované na lepkavou a Stálé tekutinu (glandulae aggregates), na zachycení kořisti na síti. Tato hmota je seskupena v mikroskopických kapičkách v poměrně přesné souměrnosti po délce vlákna spirály.

Výrobu svislé sítě křižáků:

1. Prostor, ve kterém se chystá křižák vytvořit síť je nejprve přemostěna základním pavučinovým vláknem. A to za pomoci zdviženého zadečku, ze kterého vypouští průzkumné vlákno. Takovým způsobem je křižák schopný přemostit i případný proud potůčku. Pro pavouka je to velmi nebezpečný úkon, při kterém se přemosťuje do nepoznaného prostředí. Vhodné zachycení může vlivem špatných povětrnostních vlivů, zda špatného výběru místa na vypouštění průzkumného vlákna trvat poměrně dlouho. V případě, že se přemostění vydařilo, začíná se práce na chytací síti. Hned po vhodném zachycení ho zpevní do potřebné tloušťky, aby výztuž tvořila bezpečný základ stavby. Zatím je vyhotoveno vodorovné nosné lano.

2. Následuje provedení smyčky visící pod vodorovným nosným lanem, viz obr. 18.d. Křižák se spustí do jejího středu a tvoříc další vlákno spustí se směrem k zemi, kde ho ukotví. V místě, kde se tři linie spojují vzniká střed sítě.

3. Křižák vytváří rám sítě a její základní konstrukci tvořenou paprsky míjejícími se uprostřed. Např. v případě druhu Araneus diadematus je charakteristický počet paprsků okolo 25 – 35. Ze středu sítě vytahuje paprsky. Pavouk využívá pěší cestu po vláknech, přídržejíce ho za sebou až do místa jeho upevnění. Křižák paprsky sítě rovnoměrně napíná a vyztužuje.

4. Následně křižák zpevní střed sítě hustou spirálou, která slouží k jejímu napínání. Před provedením samotné lovné spirály si křižák vždy vybuduje pomocnou spirálu s řídkým roztečí a to na principu lešení. Vytahuje ji směrem ze středu. Když se křižák nachází na konci pomocné spirály, je na jejím nejvzdálenějším místě. Začíná se stavbou sítě lapací a to v protisměru pomocné sítě spřádá lepivou spirálu a současně odstraňuje spirálu pomocnou. Na konec vlákno konečné spirály rovnoměrně pokřivit mikrokapičky lepivé tekutiny, kterou rozmisťuje za pomoci „brnknutí“ (tzv. Stojatá vlna) rovnoměrně po délce vlákna mezi jednotlivými paprsky. Práci ukončí ve blízkosti středu, ale mnohé druhy nechávají mezeru mezi právě uzavřeným spirálou a spirálou výztužnou střed. Taková síť je připravena na lov.

Křižáci upřednostňují stavbu síti za šera, či z rána při východu slunce, proto pozorování může být velmi obtížné. Některé druhy si vedle síti vybudují úkryt, kde tráví čas čekání na vhodnou kořist ( Nuctenea umbratica ), jiné jsou nápadně, zda důmyslně maskované přímo na síti (viz Cyclosa sp.). V případě vybudování si úkrytu, vede do něj signální vlákno, které informuje o činnosti na síti.