pavouk v pavučině

Morfologie pavouků

Rate this post

Tělo pavouka sestává se ze dvou základních částí a to hlavohruď – cephalothorax (prosoma), a bříška – abdomen (opisthosoma). Bříško je k hlavohruď připojeno tenkou stopkou – petiolus. Prosoma je složena z hlavové části proterosoma (původně Acron + 5 dalších článků těla) a čtyřmi články hrudi mezosoma. Zbývající články tvoří opisthosomu. Čelní článek (Acron) nemá žádné přívěsky. Před ústním otvorem je jeden pár dvoučlánkové chelicer. Chelicery vývojově odpovídají tykadlo druhého páru u Crustacea. Za ústním otvorem je pár pedipálp, jejichž gnathocoxi slouží jako ústní ústrojí. Pedipalpy vývojově odpovídají Maxilla 1. páru u Trachea i Crustacea. Tarsus samčích pedipálp obsahuje kopulační orgán. Oproti kráčivých nohám, pedipalpám chybí predchodidlo (metatarzus).

Segmentace těla je zcela potlačena až na některé výjimky vývojově starších pavouků. Povrch těla je krytý chitinový kutikulou, která je produktem epidermis. Její pevnost a tvrdost je obdivuhodná. Praktická pružnost tenké vrstvy oblasti břicha, odolnost proti kyselinám a zásadám ji dělají jedním nejdokonalejším materiálem jaký vyrobila příroda. Tělo je dokonale chráněno proti vlivům z prostředí, zda jde o mechanické poškození, chemické, dehydrataci a jiné nepříznivé podmínky. Nevýhoda tohoto exoskeletal je neschopnost růstu spolu s tělem. Proto pavouk při svém růstu se musí periodicky svlékat. Tento proces v těle pavouka řídí hormon ekdyzón, který je produktem glandulae protothoracales (predohrudných žláz). Svleku při tomto pravidelném svlékání se nazývá exuvium. Zbarvení kutikuly je především pigmentové nebo může jít o interferenci světla na jemných složitých mikroskulptúrach epikuátikuly (tenké povrchové pigmentové vrstvě) jde o takzvané fyzikální zbarvení (kovový lesk – často na hlavohruď).

CEPHALOTHORAX – sestává z části sternum (prsní štít na spodní straně hlavohruď), carapax (zádový štít hlavohruď). Uprostřed carapaxu se nachází podélná rýha – fovea. Je to místo vlečením kutikuly dovnitř hlavohruď tvoříc vnitřní výrůstek, kde na ni upínají svaly sacího žaludku. Na hlavohruď se přichycují čtyři páry kráčivých nohou, pár pedipálp (při samců modifikovaným Tarsus na pohlavní orgán) a pár chelicer. Cephalothorax obsahuje oční hrbolky ocellata.

Ocellata – pro naše druhy je charakteristický počet 6 až 8, nejčastěji seskupeny v 2 příčných řadách (blíže obeznámení níže u jednotlivých rodů). Střední oči obou řad tvoří tzv. střední oční políčko. Část hlavohruď mezi předním očním řadou a kořenům chelicer se nazývá clypeus. Ocellata můžeme najít iu trachey, ale spíše v roli pomocného zrakového orgánu. U Arachnoidea jsou hlavním zrakovým orgánem, ale jejich zrakové schopnosti jsou většinou slabé. No už iu pavouků můžeme pozorovat vytvoření dokonalejší kutikulárnej čočky. Vrcholem zrakového vjemu u pavouků je čeleď Salticidae, jejíž představitelé používají poměrně dobrý zrak na lov kořisti. Samotné postavení očí nám může hodně říci o taxonomickém zařazení pavouka v systému. Skupina ocellata má své charakteristické postavení nejčastěji ve dvou příčných řadách a podle toho poznáme oči přední řady a zadní řady (nebo očka mohou být rozděleny do 3, či 4 řad, nebo se mohou nacházet v různých skupinkách). Oční rady mohou být rovné, nebo různé prohnuté stejným nebo opačným směrem. Rady mohou být: předem ohnuté (prokurvné) i dozadu ohnuté (rekurvné) Obr. 2.

CHELICERY – jde o první pár končetin, které jsou silné dvoučlánkové, určené k chytání a usmrcování kořisti. Můžeme hovořit o třech typech chelicer. Vývojově starší ortognátne chelicery mají bazální i apikální článek postavený rovnoběžně s tělem a levá chelicera může pracovat nezávisle na pravé (na našem území pouze čeleď Atypidae). Jejich jedová žláza se nachází přímo v bazálních článku chelicery. Plagiognátne chelicery mají také bazální článek postavený rovnoběžně s tělem, ale apikální směřuje šikmo dozadu špičkami k sobě. Nejrozšířenějším typem chelicer mezi našimi druhy jsou labidognátne chelicery, jejichž apikální články směřují proti sobě. Jejich jedové žlázy jsou již v hlavohruď a do chelicer ústí pouze kanálky.

PEDIPALPY – druhý pár končetin, sloužící jako orientační, uchycovací au samců i kopulační orgán. Bulbus jako hlavní část samčího pohlavního orgánu obsahuje dutý prostor pro spermie nazývaný – embolus. Bulbus má množství chitinóznych lišt a výrůstků (apofýz), které zapadají do epigyny samice svého druhu, takto se zabraňuje mezidruhových páření. Pohlavní ústrojí samců je vlastně přetvořen poslední článek pedipálp. Může jít o jednoduchou metamorfózu článku, kdy si zachovává svůj původní tvar a na něm na krčku je připevněn jednoduchý bulbus s embolus na vrcholu. Takový typ jednoduchých metamorfóz pedipálp najdeme při fylogeneticky starší skupině – Haplogynae. No u většinou je Tarsus pedipálp plošně rozšířený a lyžicovito vyhloubené v tzv. cymbium (lamina tarsální), v jehož prohlubni najdeme uložen již zmíněný bulbus. Segmentace pedipálp sestává obdobně jako při kráčivých noze, ale chybí predchodidlo (metatarsus). Pánvičky (COXY) jsou směrem dovnitř silně zploštělé, rozšířené a přetvořeny v tzv. gnathocoxy, které mají funkci čelistí. Morfologie pohlavních orgánů u obou pohlaví hraje velkou roli při správné determinaci druhu.

Kráčivých NOHA – jde o typickou článkované končetinu, která anatomicky byla původně Dvoutrubková (Obr. 1); no po zaniknutí vnější větve (exopoditu), se proměnila na jednovětvovém. Výjimku najdeme na samčích pedipalpách – bulbus, u kterého je Dvoutrubková větvení posunuté apikální. Kráčivých noha má tyto části: bazální je coxa (pánvička), která je napojena na hlavohruď a je téměř nepohyblivá, trochanter, který na rozdíl od pánvičky umožňuje pohyb kolem své osy, femur (stehno), patella (koleno), tibia (holeň) , metatarsus (predchodidlo), tarsus (chodidlo). Klouby mezi články umožňují zpravidla pohyb v jedné rovině, ale mezi kolenem a holení je tento spoj poměrně nepohyblivý. Na chodidle se vyskytují drápky (onychium) a to buď dvojité (nadčeledi Dionychae), trojité (nadčeledi Trionychae). Končetiny jsou pokryty chloupky sloužící na percepci vzdušných vln trichobotrie (botriotrichie), jde vlastně o vláskovitý výrůstek (Trichy) vyrůstající z pohárku (Bothra). Na povrchu těla můžeme kromě trichobotrií najít i četné chloupky (trichomy), či různé lokalizované trny. Jejich poloha na článku nohy se vyjadřuje desetinným zlomkem, kde čtenářům je počet dílků označujících vzdálenost od kořene článku a jmenovatel je počet dílků představujících celou délku článku (Obr. 4). Pavouci skupiny Cribellatae mají na metatarzu (predchodidlách) posledního páru nohou (mt. 4) hřebínkové „kartáček“ tzv. calamistrum a před snovacími bradavkami síťková políčko cribellum (viz obrázky při dále zmiňovaných rodů). Do skupiny Cribellatae na území Slovenska patří tyto čeledi: Eresidae, Dictynidae, Amaurobiidae, Titanoecidae, Uloboridae. Skupina Ecribellatae tyto pomocné snovací orgány nemá. Na místě cribella může být přítomen kuželovitý výrůstek colulus.

Abdomen – oproti hlavohruď je kutikula zadečku poměrně měkká. Častá je kresba na dorzální (hřbetní) straně, která je důležitým poznávacím prvkem u mnoha druhů. Na ventrální (břišní) straně jsou plicní dutinky kryté víčkem operculom, pro naše území typické pro pavouky jeden pár plicních vaků (Araneomorpha, Dipneumones), výjimkou je čeleď Atipydae (podřada Theraphosomorpa, Tetrapneumones), který má dva páry. Na dýchání se podílí i lichý tracheální otvor, který může být u jednotlivých rodů různé umístěný (za epigastrálnou rýhou například u Argyroneta aquatica , uprostřed bříška u Anyphaena , poblíž snovacích bradavek u čeledi Hahniidae). Mezi plicními vaky v příčné epigastrálnej rýze najdeme u samic kopulační otvor, který ústí z gonád (pohlavních žláz), jeho okolí je silně sklerotizované a tmavě pigmentované a je často opatřeny různými výrůstky, žebírky, lištami a rýhami, sloužícími většinou k zachycení samčího pohlavního orgánu při páření. Jde o útvar nazývaný epigyna. I sameček má nenápadné vyústění pohlavních žláz (gonád) na břišní straně zadečku. Jelikož vývod pohlavních žláz je v jiné části těla jako samotný pohlavní orgán, sameček si svůj embolus (dutinka na bulbus) naplní pomocí tzv. spermatických sítě. Zpravidla na konci těla se vyskytuje snovací aparát různé kvality, jde o snovací bradavky. U našich druhů množství článků kolísá od 1 do 4. Tři až čtyři články najdeme u vývojově starších druhů např. představitelé čeledi Atypidae.

Snovací APARÁT – neodmyslitelnou součástí života pavouků je tvorba pavučiny. Proč a jak příroda obdařila tímto darem těchto drobných tvorů, nám není do dnes přesně známé. Předpokládá se, že původní pavučina sloužila nejprve na polstrování obydlí a kokonu a až později tento důmyslný materiál byl využíván k lovu a jiné specifické funkce. Vlákna pavouků jsou produkovány různými typy snovacích žláz. Některé najdeme u téměř všech druhů, jiné jsou charakteristické pouze pro určité skupiny. Mohou být drobných rozměrů v těsné blízkosti snovacích bradavek, jiné v poměru k tělu pavouka velkých rozměrů jsou umístěny ve spodní části oblasti břicha. Vývody žláz ústí na koncových článcích snovacích bradavek vývody nazývanými spigoty. Jednotlivé žlázy tvoří často vlákno s velmi specifickým využitím. Touto problematikou se zabýval Hajer (1986), který popisuje tyto typy snovacích žláz:

Zajímavá je skupina kribelátnych pavouků, kterým se vyvinulo pomocné snovací ústrojí a to ve formě kribela a kalamistra. Kribelum je příčná destička, na jejímž povrchu vyúsťuje velké množství mikroskopických vývodů jednobuněčných kribelových žláz (glandulae cribelli). Tloušťka vlákna, které žláza produkuje je 0.000 015 mm, což znamená, že je asi 500x tenčí než jistící vlákno. Vlákna jsou z kribela vyčesávané hrebienkovitým útvarům zvaným kalamistrum, vytvořeným na metatarzu 4. páru nohou. Kalamistrum je zpravidla tvořeno větším počtem stejně velkých a stejně prohnutých brv. Vyčesávané kribelové vlákno je nanášeny na povrch normálních nosných vláken produkovaných žlázami na normálních snovacích bradavkách. Síti dodává charakteristické namodralé zbarvení (Buchar 2001).

Pohlavní ústrojí – Na břišní straně oblasti břicha je vyústění pohlavních orgánů. U samic můžeme pozorovat často velmi složitou strukturu pohlavní destičky epiginy. Vývod samčích varlat leží na stejném místě, ale je nepatrných rozměrů a jeho pozorování je velmi obtížné. Vývod samčích orgánů není umístěn na samotném kopulačních orgánu, tím jsou metamorfované pedipalpy. Spermafor se ze samčího pohlavního vývodu dostane do embolus (dutý prostor v bulbus pedipalpy) za pomoci spermatických sítě, kde si ho jednoduše na krátký čas „odloží“.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *